Jsem generálním sekretářem UŠO už devatenáctým rokem. Přesněji řečeno, sekretářem jsem sice devatenáctým rokem, ale z počátku to nebylo pro UŠO, ale pro jeden ze čtyř tehdy existujících svazů. Dvě volební období jsem byl uvolněným místostarostou a po tom, co jsem se rozhodl dále nekandidovat, dostal jsem nabídku na pozici sekretáře. To samozřejmě nebylo náhodné. Se šipkami jsme začínal v roce 1993. To byly ještě výhradně steely. Jestli si dobře pamatuji, tak jsem se dostal na čtvrté místo steelového žebříčku. Rok na to se přidaly softy. V roce 1995 jsem se stal mistrem České republiky v obou tehdy existujících softových svazech a společně s A. Kamenickým jsme přidali zlato a bronz ve dvojicích. Se sportovními šipkami jsem definitivně skončil na podzim roku 1996. Turisticky jsem se k nim vrátil na začátku nového tisíciletí, abych následně přešel na druhý břeh a podílel se na organizaci šipkového sportu u nás. Za největší bafuňářský osobní úspěch považuji relativně rychlé přesvědčení všech klíčových osob (v té době ještě konkurenčních svazů) o tom, že je třeba sjednotit soutěže a jejich řízení pod jeden společný svaz. Což se skutečně v relativně krátké době podařilo. A co mě na šipkách baví? Na začátku a konci mé sportovní kariéry to bylo to, jak klíčová byla pro úspěch psychika, kterou jsem měl u terče vždy skvělou. Postupem času miluju na šipkovém sportu, jak je multigenerační. Myslím, že neexistuje jiná sportovní komunita takto početná a rozvrstvená. Je pravda, že tituly sice nejsou pro každého, ale radost ze hry a z dílčího úspěchu, pocity štěstí a smutku, které šipky nabízejí, pro každého skutečně jsou a to je největší devízou šipkového sportu.